Nyní, bezprostředně po první volbě prezidenta v roce 2008, vzniká v celé veřejnosti názor na to, co se vlastně na Pražském hradě v pátek a sobotu stalo. Už podle průběžných informací ze zpravodajství a novin se dá předpokládat, že tento názor bude od skutečnosti značně vzdálen.

Volbu hlavy státu si většina z nás spojuje se slavnostním aktem, který zdůrazňuje více českou státnost než parlamentní třenice všedního dne. Ve veřejnosti převažuje pocit, že by politické strany měly dojít k dohodě již dříve a při samotné volbě tyto dohody pouze stvrdit v reprezentativním a důstojném aktu. Když pomineme komunistické prezidenty, kteří nejvyšší úřad uchvacovali z rozhodnutí strany, ani ty ostatní volby našich prezidentů neprobíhaly vždy tak učebnicově jednoduše a hladce. Do našich českých tradic patří spíše volba hlavy státu v nestandardních podmínkách.

Po jednom tisíci let Českého království, v době kdy prezident Masaryk jako zakladatel Republiky československé vstoupoval do svého úřadu, většina součastníků vnímala tento úřad více jako trůn s jiným názvem. Proto také nikdo nepochyboval, že československý prezident bude vládnout z Pražského hradu. Až do své abdikace v roce 1935 požíval prezident Masaryk takové vážnosti a úcty u široké veřejnosti, že se žádné politické straně nepodařilo postavit Masarykovi rovnocenného protikandidáta. Prezident Beneš při svém prvním zvolení za Masarykovi podpory vyvolal rozhořčení a hovořilo se o nadržování. Tato skutečnost ještě více zdůraznila monarchistické tradice, které sedmnáct let trvání první republiky nepřekonalo. Prezident Hácha přijal úřad za stále se zhoršujících politických podmínek, kdy se o svobodě a demokracii už dá hovořit pouze v uvozovkách. Poválečné volby prezidenta Beneše už nemůžeme považovat, z dnešního pohledu, za demokratické vůbec. Prvním svobodně zvoleným prezidentem po roce 1989 byl Václav Havel. Prosincová popřevratová volba, kdy byl Havel zvolen veřejně komunistickým parlamentem, proběhla zcela v ovzduší revolučnosti. Ani další volba prezidenta Havla, byť již probíhala v normálních časech, nepostrádala jistou stopu nestandardnosti při internaci tehdejšího poslance Sládka. Posledním demokratickým prezidentem byl zvolen Václav Klaus v roce 2003, kdy proběhl skutečný politický zápas o nejvyšší úřad, během něhož nedošlo k žádným nedemokratickým posuvům, ale který se v ničem nepodobal tomu vysněnému, téměř nepolitickému slavnostnímu aktu.

Před volbou prezidenta v roce 2008 se ukázalo několik skutečností. Po debaklu z roku 2003 nebyla levice schopna postavit vlastního kandidáta takových kvalit, který by Václava Klause mohl porazit. Po několika zoufalých pokusech použít jako levicového kandidáta některou ze známých a úspěšných osobností se ČSSD uchýlila k adopci kandidáta Strany zelených - Jana Švejnara. Americký profesor ekonomie mi jako kandidát pro levicového voliče nepřipadá nejvhodnější, ale to jen dokládá personální vyprázdněnost Sociální demokracie. Ve čtvrtek jsem šel na Pražský hrad zvolit Václava Klause v tajné volbě prezidentem. Nepochyboval jsem o jeho zvolení a to jsem také řekl v předvečer volby na setkání se členy ODS Praha 7, na které mě pozval poslanec Tomáš Dub. O to větší překvapení bylo, když celá levice, Strana zelených a několik lidoveckých poslanců prosadili v dramatickém odpoledni veřejnou volbu. Do čtvrtka 8. 2. 2008 jsem si nedovedl představit veřejnou volbu v personálních otázkách ani na mnohem nižší a tedy méně významné posty, než je post prezidenta republiky. Levicové zdůvodnění tohoto postupu se ukázalo lživé hned záhy, kdy výsledky druhé volby Sociální demokracie zpochybnila a neexistovala možnost, jak zpětně provést kontrolu. Údajná kontrola veřejností je v případě veřejné volby rovněž nesmyslná, protože během několikasekundového hlasování nikdo nestačil provést ani optické seznámení s průběhem. Jediným a skutečným důvodem je obava z vlastního názoru některých levicových poslanců, a toto je viděno optikou vedení ČSSD neakceptovatelná nedisciplinovanost. Protiklausovská koalice prosadila poté ještě omezení jednání dvacátou první hodinou, čímž získali čas na noční nátlakové akce na „neposlušné“ volitele. Závěr čtvrtečního jednání se nesl zcela ve znamení účelu světícího prostředky, kdy toto politické seskupení neváhalo porušit jednací řád k dosažení svých cílů. V situaci naprosto logické dokončení druhé volby včetně vyhlášení jejích výsledků bylo obstrukcí znemožněno a zcela byl zamítnut návrh předsedů poslaneckých klubů ODS a KDU-ČSL Tluchoře a Severy na provedení i třetího kola volby. Neexistoval žádný důvod, proč třetí kolo přesouvat na sobotu, kromě možnosti ještě v noci zahájit akce v demokracii nepřípustné. Podle zlepšujících se výsledků mezi prvním a druhým kolem volby se dalo tušit, že ani veřejná volba nebude pro zvolení kandidáta ODS nepřekonatelnou překážkou. Sobota se nesla v duchu vyhrožování, nátlaku a zkreslování událostí pro média. Václav Klaus nebyl ve třetím kole první volby zvolen o jeden hlas.

Ve čtvrtek 14.2. 2008 proběhne volba druhá. Václav Klaus zůstává kandidátem ODS. Stejně tak ODS bude navrhovat volbu tajnou s tím, že naše varování ohledně volby veřejné se potvrdilo. Je naprosto legitimní pokusit se zvolit vlastního kandidáta. Ani na skutečnosti, že Jan Švejnar nachází podporu u poslanců různých stran nevidím nic neobvyklého nebo nedemokratického. Avšak prosadit svého kandidáta za cenu porušení jednacího řádu Parlamentu, nedemokratických principů a dokonce násilí považuji za vážné varování. Je evidentní, že jestliže svobodná společnost nenajde proti těmto způsobům a modelům jednání účinnou obranu, bude to těmito sílami vnímáno jako povzbuzení k dalšímu jednání podobného typu. Existuje mnoho příkladů z minulosti, kdy na počátku stálo porušování parlamentní demokracie a přes vlády pevné ruky tato politika vedla až k autoritativním, totalitním režimům. Svobodné a tudíž tajné volby byly jedním z požadavků listopadu 1989. Je s podivem, že většina novinářů při „vytváření“ veřejného mínění toto nijak nezdůrazňuje a nepřipomíná. Veřejná poptávka po skandalizaci politiků je patrně důležitější než popis skutečných událostí. Přesně po týdnu bude mít Český parlament na Hradě reparát. Budu doufat, že se nebude opakovat toto skandální a nebezpečné chování politiků, že převládne pocit odpovědnosti před momentálním politickým ziskem a že volba prezidenta bude, v našich podmínkách sice netradičně, standardní politickou soutěží, při které se dodržují pravidla a která má jednoho nezpochybnitelného vítěze. Jako poslanec za ODS si přeji, aby tím vítězem byl Václav Klaus.