Premiér Topolánek při své poslední cestě do USA vyznamenal Josefa Mašína, který na počátku padesátých let se svým bratrem Ctiradem, Milanem Paumerem, Zbyňkem Janotou a Václavem Švédou vystoupili proti komunistickému režimu.

Téměř devatenáct let po pádu komunismu je veřejnost stále rozdělena ve způsobu vnímání jejich odboje. Jen nerad se smiřuji s myšlenkou, že propaganda totalitního státu si s podobným myšlenkovým pluralismem věděla rady. Od mateřské školy jsme byli vychováváni k tomu, co si máme myslet. Samozřejmě, že o tom, co je správné rozhodovala strana. Dnes jakoby nám tato laskavá vedoucí ruka chyběla. Rezolutní vynášení soudů o věcech a událostech, o kterých jsme se nenamáhali zjistit ani základní informace, se bohužel neomezuje jen na restaurace nižších cenových skupin.

Okupace v roce 1939, Únor 1948, okupace z roku 1968 jsou události, které formovaly postoj dnešní střední generace. Ohnout záda, přizpůsobit se, neodporovat železu železem. Jak daleko je k tvrzení, že to za komunistů nebylo zase tak zlé? Jak je možné vůbec připustit diskuzi na téma legitimity totalitního státu? Nepřijatelná je přeci i samotná existence komunistické strany. To jsou otázky, které by si měl dnes pokládat každý. A přece to tomu tak není. Česká veřejnost polemizuje, zda-li je přípustné na násilí odpovědět násilím.

Otevírá se tím nebezpečná cesta k relativizaci celé naší historie. Budeme se nyní zabývat, zda spojenecký pilot opravdu musel zabít nevinné civilisty při bombardování Berlína? Nebo bylo-li pro vítězství ve válce skutečně nezbytné zabít toho osmnáctiletého vyzáblého němce, který se naprosto dezorientovaný motal kdesi u Charkova? Nebudeme. Z tepla obývacího pokoje, po celém životě prožitým v míru, kdy i komunistická moc byla jen trapným odstínem svých vlastních zločinů, skutečně nebudeme rozhodovat o jednání vojáků v bojových podmínkách.

Ono se vlastně jedná o něco úplně jiného, než je naše současné naivní hodnocení. Komunisté a jejich příznivci jsou šokováni, že někdo našel odvahu postavit se jim jejich vlastními způsoby. Jsou patrně přesvědčeni, že na násilí mají monopol od Pána Boha i když na něj nevěří.

Z úst současných pacifistů, kteří slovo boj používali před pár lety i při žních ani jednou nezaznělo, že pánové Janota a Švéda nepadli v boji, ale byli zraněni, zajati a zavražděni. Protestovali snad tenkrát, protestují aspoň nyní?

a komunistické straně padlo šest lidí. Nejednalo se o žádné nevinné civilisty, ale o policisty dvou komunistických států a jednoho ozbrojeného komunistu- milicionáře. Slovo komunistický zde zmiňuji záměrně, aby nedošlo k záměně například se strážmistrem dopravní policie demokratického státu. Sbor národní bezpečnosti byl represivní ozbrojenou složkou státu. O Lidových milicích ani nemluvě. Tato obdoba Hitlerových SA byla ozbrojenou složkou KSČ a tudíž zcela otevřeně teroristickou organizací.

Celý tento příběh, při kterém zemřeli dva stateční mladíci a šest komunistů se odehrál v roce 1953, tedy v době, kdy zde již šest let KSČ vraždila a loupila. Je smutnou ironií, že dnes, po více jak padesáti letech je možné tato zvěrstva obhajovat na půdě demokratického parlamentu. Komunismus, stejně jako nacismus přivádí a aktivizuje ty nejhorší lidské vlastnosti, které si každý z nás s sebou nese. Místo lítosti nad zmařenými životy a přiznání odpovědnosti slyšíme stále totéž.

Karel Kryl v jedné ze svých písní zpívá: „ na rohu ulice vrah o morálce káže.“

Pro mojí generaci byli bratři Mašínové a Milan Paumer hrdinové, kteří se prostříleli na západ. Premiér Topolánek je prvním českým vrcholným politikem, který našel odvahu a vyslovil pocit naší generace nahlas.