V úterý 29. dubna se na jednání sněmovny dostal vládní návrh zákona o církevních restitucích.Ve srovnání s jinými zeměmi je Česká republika vnímána jako ateistická země. Nejedná se pouze o postkomunistické dědictví, ale již v devatenáctém století platily Čechy za nejméně religiózní část monarchie. Husitská revoluce, stavovské povstání i rozumářské obrozenecko- osvícenské hnutí, které začalo v 18. století, to byly mezníky v českých dějinách vedoucí k jistému rozkolu uvnitř českého etnika na katolíky a jejich odpůrce. Masarykův spor o smysl českých dějin, odpor části politické representace k Podunajské monarchii na přelomu 19. a 20. století toto rozdělení ještě zostřili. První republika především ve svých začátcích tento trend prohloubila, nejen že došlo k založení církve Československé husitské, jejímž hlavním programem bylo heslo importované z předválečného Rakouska Los von Rom, ale především pozemková reforma hlásaná v rámci tohoto hesla, dramatickým způsobem zbourala jeden ze základních principů demokratické společnosti, a to soukromé vlastnictví. Jednání pánů Sauerů (odstraňoval mariánský sloup na Staroměstském náměstí) až moc připomíná zmatené období tzv. francouzské revoluce, kdy útoky na stabilní uspořádání společnosti vytvořené staletým přirozeným chodem dějin, a tedy i útoky na církev jako součást tohoto uspořádání, vedlo k narušení hodnot, ze kterých se vzpamatováváme ještě dnes.

Paradoxně renomé církví výrazně stouplo v období protektorátu, kdy jejich představitelé prokázali ve velké většině své lidské kvality. Po uchvácení moci komunisty nastalo pro náboženský život v tehdejším Československu období skutečného temna. Procesy v padesátých letech, rozmetání staletých řádů, infiltrace agentů tajné politické policie do církevních organizací a postupné vytěsnění náboženského života, jakoby něčeho nemoderního, nevědeckého, odsouzeného k vyhynutí. Všechny tyto události opravdu nevedly k tomu, že v České republice jsou náboženství a církve vnímány jako základní stavební kámen naší společnosti.

Přes tyto skutečnosti je nepochybné, že celá naše historie a kultura je po tisíc let nedílnou součástí západního křesťanství a s tímto faktem nemůže udělat nic ani minulá, ani současná levicová propaganda. Propaganda má pouze jediný cíl, stokrát opakovat lež atd. Je smutnou skutečností, že část naší veřejnosti, sebemenší znalostí o kterékoli církvi nezasažená, se pod vlivem této propagandy k církvím bez ostychu vyjadřuje.

Rozprava před prvním čtení byla ukázkou, která dává za pravdu těm hlasům, které mají pro současný parlament jen slova pohrdání. Bolševické lži, účelovosti, špatně skrývaná nenávist a obyčejná lidská tupost, tak by bylo možno shrnout příspěvky levicových poslanců. (viz www. psp.cz).

Konzervativní politická strana se nedomnívá, že umí rozhodnout o všem nejlépe. Rozhodně neplatí: „a o tom co je krásné, rozhodujeme my, strana.“ Není úkolem politické strany, aby rozhodovala, komu jeho zcizený majetek vrátí a komu ne. Nedotknutelnost majetku je, nebo by spíše měla být, pro všechny demokratické strany naprostou samozřejmostí. ČSSD, která se za demokratickou vydává, ve vystoupení svých poslanců předvedla, kde značná část jejích poslanců získávala své politické zkušenosti. Je smutnou ironií naší současnosti, když komunističtí poslanci spolurozhodují o navrácení jimi ukradeného majetku. Fikce, nacistů řečnících v šedesátých letech o židovském spiknutí a ne-navrácení arizovaného židovského majetku se zdá být neuvěřitelnou. To, že jsme si na to samé v našem parlamentu zvykli na této absurditě nic nemění.

ODS není stranou, která své členy a představitele prověřuje a kádruje.Není tudíž možné zjistit kdo z poslanců ODS se hlásí ke které církvi či ateizmu. Všichni se ale hlásí ke konzervativním hodnotám a proto je zcela přirozené, že hlasují pro navrácení majetku církvím, jako o navrácení každého majetku svému majiteli.