ODS již řadu měsíců usiluje o umístění americké radarové stanice na našem území. Je tato snaha legitimní, nejedná se o recidivu tzv. dělnicko-rolnické vlády a zvacího dopisu z roku 1968? Je opravdu nezbytné, aby v České republice působila cizí armáda? Toto je jen malá část z otázek, které jsou všem zastáncům této politiky kladeny.

Jsme desetimilionový národ žijící uprostřed Evropy. O naše strategické území se vedou války více než tisíc let a zvláště ve století dvacátém jsme byly s touto skutečností konfrontováni prakticky permanentně. První světová válka skončila překreslením hranic v celé Evropě a rozpadem stabilního společenského řádu. Tzv. nástupnické státy na místě Podunajské monarchie byly příliš slabé na to, aby mohly účinně čelit nacistickému Německu a totéž se opakovalo jen o několik let později, kdy své imperiální zájmy na kontinentu realizoval Sovětské svaz. Rok 1968 a invaze vojsk států Varšavské smlouvy bylo jen pokračováním sovětské agrese a upevnění rozvolňujících se vztahů se svými satelity.

V roce 2002 se České republice podařilo vstoupit do NATO, jediné, v současnosti funkční obranné alianci na světě, která pro nás představuje nejlepší bezpečnostní záruku v celých tisíciletých dějinách českého státu. Před tímto vstupem nadpoloviční většina obyvatel neviděla v našem vstupu do aliance přínos, ale po čtyřiceti letech komunistické propagandy spíše nedostatek. Hlasy volající po neutralitě a poukazování na rakouský model samy sebe usvědčovaly z naprosté neznalosti jak okolností vzniku rakouské neutrality, tak osud malých neutrálních států, jako třeba Belgie v roce 1940, o nákladech na neutrální armádu ani nemluvě. Dnes, po šesti letech členství, by pro NATO hlasovalo 80 % našich občanů.

Laciný antiamerikanismus, mající své kořeny v komunistické době srovnává nesrovnatelné. Obsazení a okupace není totéž jako pronájem vojenské základny se souhlasem parlamentu. Česká republika neztrácí ani kousek ze své suverenity jako například vstupem do Evropské unie, ke které se většina odpůrců Ameriky ve svých pseudobezpečnostních chimérách utíká. I laický pohled na výzbroj evropských států a její srovnání s výzbrojí USA a Ruska hovoří zcela jednoznačně. Evropa je naprosto neozbrojená skupina politicky nejednotných států, zcela závislá na obraně, kterou jí poskytují Spojené státy americké.

Když dnes v hodinách dějepisu čteme o naivitě západních spojenců vůči masivně se vyzbrojujícímu Německu ve třicátých letech, žasnou i školní dítka. V roce 1936, při obsazení demilitarizovaného západního břehu Rýna stačila omezená trestná výprava a druhá světová válka se svými padesáti miliony obětí se nemusela konak. Pacifisté celého světa by pochopitelně Anglii a Francii pranýřovali jako agresory.

Ani ve dvacátém prvním století se na těchto neveselých skutečnostech nic nezměnilo. Rusko se postupně vzpamatovává po prohrané studené válce a usiluje o znovuzískání velmocenského postavení, deklarovaný zájem zdvojnásobení ! vojenských výdajů hovoří jednoznačně. Teokratické režimy na blízkém a středním východě se možná zdají příliž vzdálené a pro nás jaksi nezajímavé. Opačně to bohužel neplatí. Jsme součástí západního světa, kterému tyto státy a teroristické organizace z těchto oblastí pocházející, vyhlásily západu válku a to bez výjimek pro Čechy. Koalice států bojujících proti terorismu v Afganistanu a Iráku, ve které působí i naši vojáci, bojují za životní styl i pro své odpůrce. Demonstranti za mír, plni nenávisti k Americe, naprosto samozřejmě využívají západní demokracii, kterou právě USA brání, aby se jí pokusili oslabit.

Od druhé světové války Spojené státy vojensky působily ve všech částech světa a platí: US ARMY sebou přinesla vždy svobodu a prosperitu. Nic podobného se o žádné jiné armádě světa říct nedá. Česká republika má šanci stát se přímým spojencem. Přijmeme jí, nebo promarníme?